Moje letní lásky

Léto se pomalu chýlí ke konci a my už jen vzpomínáme na čas prázdnin, dovolených, odpočinku, relaxace a čas letních lásek... Tak i já vzpomínám na své letní lásky - nemyslím tím ale nějaký vášnivý vztah k nějakému sexy týpkovi, takové výstřelky už patří dávno minulosti. Mám na mysli knihy, vlastně moje celoživotní lásky v abstraktním slova smyslu. Tohle, teď už skoro uplynulé léto, prošly mým životem hned čtyři konkrétní knihy: Třináctý příběh od Diane Setterfield, Záhada tří čtvrtin od Sophie Hannah, a dva tituly od mého oblíbeného autora Haruki Murakamiho Komturova smrt a Afterdark. První z nich, Třináctý příběh od Diane Setterfield, mi vstoupila do cesty hned na začátku prázdnin. Pokud máte rádi knihy jako je Na větrné hůrce nebo Jana Eyrová, pak Vás zřejmě tenhle tajuplný příběh nezklame, stejně jako mě. Tajemný, starý dům, postupně podléhající zkáze, podivná dvojčata, zakázaná láska, žárlivost, krutost, oddanost i nenávist - předivo, ze kterého je spleten tenhle příběh, s mnohdy až hrůzostrašnou atmosférou.
Často o svých láskách - přečtených knihách mluvím s kamarádkami nebo se členy rodiny. A tak jsem i o Třináctém příběhu vyprávěla své tchyni, který přečetla na mé doporučení například Hanu od Aleny Morštajnové a byla stejně nadšená jako já i moje další kamarádky, které tuhle působivou knihu přečetly. Nicméně Třináctý příběh ji minul, možná je moc velká materialistka, a tak jí zápletka knihy připadala nepravděpodobná... Jenomže život sám přináší mnohdy nepravděpodobné situace... Každý by přece mohl vypravovat, že ???
Po romantickém příběhu jsem měla chuť na nějakého intelektuála - a tak jsem následující dny tohoto léta strávila s Harukim Murakamim a jeho objemným, bezmála osmi set stránkovým románem Komturova smrt. Miluju jeho styl, jeho příběhy, kdy už dávno není zřejmé, co je sen a co je realita, hranice mezi nimi už neexistuje a my jsme spolu s jeho hrdiny vtaženi do nepochopitelných, možná i neuchopitelných situací. Hlavní hrdina, malíř - portrétista, prožívá podobně jako jiné Murakamiho mužské postavy, krizi : v manželství, které se mu rozpadá, v tvorbě... Tehdy začíná jeho cesta hledání sebe sama, možná znovuobjevování, protože se prostě na cestě životem někde ztratil sám sobě. Stejně jako Murakamiho jiné knihy, i Komturova smrt se mi četla dobře, s napětím jsem očekávala, jak do sebe zapadnou jednotlivá kolečka příběhu. Přesto mě tentokrát Murakami nedokázal tak zcela vtáhnout do děje, jako například u jiného jeho tlustého opusu, IQ84, který jsem četla málem se zatajeným dechem někdy před rokem. Možná je příběh malíře trochu studený, chladný stejně jako místo v horách, kde hlavní hrdina dočasně žije a hledá... Přesto ale v Murakamiho příbězích pokaždé nacházím slova, věty, které mě zastaví ve čtení, které si musím přečíst znovu: "V každém člověku se vždycky něco zatřpytí, když do něj nahlédneme sdostatek hluboko..." Přiznávám, že po téhle dávce irreálna jsem potřebovala do svého života pozvat něco na odlehčení. Tentokrát to byla žena, spisovatelka Sophie Hannah, i když je pravda, že jejím prostřednictvím mi vstoupil do letních dní postarší, elegantní, vysoce inteligentní Belgičan -nikdo menší než slavný detektiv Hercule Poirot. Se svolením dědiců Agathy Christie, Poirotovi literární stvořitelky, totiž píše Sophie Hannah detektivky, v nichž hlavní postavou je právě Poirot. Záhada tří čtvrtin je možná lehce překombinovaná, a jako by řekla moje tchyně - nepravděpodobná. Mě ale přišla vhod, mám ráda anglické reálie, anglický humor, anglické detektivky... Rozhodně příjemné zpestření a odlehčení horkého léta...
Na závěr prázdnin jsem se potkala opět se svým favoritem - Murakamim. Tentokrát to ale byl pravý opak Komturovy smrti - tenká knížka o rozsahu pouhých 160 stran, vlastně povídka, odehrávající se během šesti nočních hodin.
Tentokrát není hlavním hrdinou muž středního věku tápající ve svém životě, ale dvě sestry, devatenáctiletá Mari a o něco starší Eri, které si kdysi byly blízké, v průběhu let se ale ztratily navzájem. A tak i ony tápají, jedna v podivném snu, ze kterého nemůže najít cestu ven, a druhá v nočním Tokiu, hledající způsob, jak najít cestu k sestře a vysvobodit ji z jejího dlouhého spánku... Atmosféra nočního života Tokia, bary, bistra, noční podniky, to je kulisa magického Murakamiho příběhu, který jsem přečetla za pár hodin! Možná i my někdy spíme a ztrácíme se ve svých podivných nereálných snech a pak se ztrácíme i sami sobě a svým blízkým. A přitom cesta k sobě samým i k okolí nemusí být tak složitá cesta Mari a Eri...
Léto se chýlí ke konci, ale knihy jsou tu stále. A já se těším, jaké příběhy mi přinese podzim se svou melancholickou náladou...